Óndra Łysohorsky, vlastním jménem Ervín Goj, se narodil 6. června 1905. Přestože jeho jméno není v povědomí širší veřejnosti tolik známé, jak by si zasloužil, jeho význam přesahuje hranice Moravskoslezského kraje. Łysohorsky není pouze regionálním básníkem, ale je postavou evropského formátu, v roce 1970 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho umělecké jméno, inspirované slezským zbojníkem Ondrášem a nejvyšší horou Moravskoslezských Beskyd, Lysou horou, má své kořeny v jeho domovském kraji. Tento pseudonym vysvětluje ve své první básnické sbírce Spjewajuco piaść. Co se často nezmiňuje, je, že během svého života dosáhl významných akademických úspěchů. V roce 1928 obdržel doktorát a v roce 1960 se stal docentem. Působil na univerzitách v Rusku i na Slovensku.
Navzdory tomu, že se narodil na území tehdejšího Československa, jeho tvorba byla více oceňována v zahraničí. Od roku 1939 žil v Sovětském svazu. Během druhé světové války byl povolán do československé vojenské jednotky pod vedením generála Ludvíka Svobody, kde působil jako jeho osobní učitel francouzštiny. Łysohorsky však poznamenal, že Svoboda nebyl příliš nadaným žákem.
Jedním z jeho nejvýznamnějších přínosů je vytvoření laštiny, kterou povýšil na literární jazyk. Tento jazyk založil na hornoostravském dialektu, do něhož začlenil prvky češtiny, polštiny a slovenštiny.
Podle lingvistů má laština nezastupitelnou hodnotu pro region jako interdialekt mezi Čechy a Poláky. Přestože její používání v současnosti mírně ustupuje, její zánik v dohledné době nehrozí. Je běžně používána napříč generacemi.
Óndra Łysohorsky zemřel 19. prosince 1989 v Bratislavě. Je pohřben ve frýdecké rodinné hrobce. V roce 2005, při příležitosti stého výročí jeho narození, byla vydána sbírka Poručénstvo Óndra Łysohorsky, přeložená jako Odkaz Óndry Łysohorského. Na jeho počest byla na frýdeckém zámku vytvořena stálá expozice s názvem Památník Óndry Łysohorského.
Na budově naší školy má básník svou plaketu:
Tvorba:
V debutové sbírce Spiwajuco piaść se Óndra Łysohorsky odvážně prohlásil za nástupce Petra Bezruče a už svým pseudonymem, inspirovaným slezskou přírodou, naznačil své silné vazby na region. Jeho verše byly strohé, někdy až minimalistické, obzvlášť v baladách, kde se omezoval na syrový popis osudů místních lidí. Nebál se ale ani ostrých výpadů proti vládnoucímu režimu a českým podnikatelům, přičemž se snažil vylíčit sociální tragédii Slezska a vyburcovat lid k uvědomění.
V další sbírce Hłos hrudy už se začal od primitivnějších veršů odklánět a do své tvorby vnesl pestřejší básnické techniky, včetně jemných obrazů přírody a osobní lyriky. Zároveň se odklonil od protičeských výpadů, aby jeho sociální témata nesklouzla do nacionalismu. Výsledkem byla sbírka plná optimismu, socialismu a víry v Sovětský svaz – víry, která ale rychle vzala za své po moskevských procesech, jak ukazuje nepublikovaná sbírka česky psaných epigramů Karneval.
Další Łysohorského lašsky psané sbírky, jako třeba Skřydłami přes mřeže nebo Ostrawsky spěw, zůstaly většinou jen v rukopise. Některé básně ale vyšly časopisecky nebo ve sbírce Wybrane wérše. Antologie Aj lašske řéky płynu do mořa shrnula výběr z jeho vydané i nevydané tvorby a přinesla balady inspirované nacistickou okupací, dojmy ze sovětského Orientu (zvlášť vynikají Taškéntske sónety), stejně jako poezii milostnou a zamyšlenou.
V poválečné poezii se Łysohorského obrazy přírody staly hlubokou metaforou lidského snažení – moře, hory a květiny symbolizovaly existenciální zápas člověka.
